Po prvé jsme se „potkali“ před více než třemi roky. Zatím pouze virtuálně. Bylo to v počítačové hře Battlefield Play4free a jak už to tak v akčních hrách bývá, tak se hodně střílelo. Jedna hráčka s přezdívkou Beruška při jedné takové přestřelce střelila do hlavy jiného hráče s přezdívkou DavCZa. Ten jí to samozřejmě náležitě oplatil! :D
Oba dva jsme byli současně členové jednoho týmu (klanu) a soutěžili v již zmíněné hře s jinými týmy občas i ze zahraničí. Po nějaké době a několika vyhraných zápasech jsme si spolu začali povídat poněkud více než jen o samotném hraní.
Zjistili jsme, že máme mnoho společného a tak jsme si začali volat přes Skype, což mělo jednu velkou výhodu – mohli jsme jeden druhého nejen slyšet, ale i vidět. Volali jsme si každý den, a když jsme si zrovna nepovídali, tak jsem Jiřince hrál na kytaru, což se jí moc líbilo a mně se zase líbila její krásná usmívající se líbezná tvář s ďolíčky.
A proč jsme si pořád jen volali a už dávno jsme se někde nesetkali? Protože nás od sebe dělilo 350 Km. Postupem času nám ale telefonování přestalo stačit a moc jsme se chtěli oba vidět. A tak jsme se domluvili na našem prvním rande. Dali jsme si sraz na půl cesty – v Praze. Když jsme se uviděli, hned jsme museli políbit. Sedli jsme si na lavičku a chvíli jsme si vyměňovali první dojmy, až z nás opadla veškerá nervozita. Byl to asi nejkrásnější den v našem životě. Bohužel skončil tím, když jsme se museli oba vrátit domů - Jiřinka do Sokolova a já do Brna. Každopádně jsme věděli, že se musíme znovu vidět a tak jsme k sobě začali jezdit.
Po vážném rozhodování o životech nás obou, láska nakonec zvítězila. Jiřinka se přestěhovala do Brna a já se stal tím nejšťastnější člověkem na světě.